Mí sousedé poslouchají skvělou muziku! Ať už se jim to líbí nebo ne
Vtipy o muzikantech si už dávno vysloužily vlastní kategorii. Proč se tolik nežertuje o televizních moderátorech, hercích nebo absolventech kulturní antropologie?
Že jich je méně než muzikantů? Mezi profesionály budou počty vyrovnané!
Jsme to my, amatéři až poloprofesionálové, kteří navyšujeme základnu. Nebo snad znáte nějakou skupinu televizních moderátorů amatérů, kteří se každý pátek scházejí v domácím studiu, aby si společně moderátorsky zajamovali případně uvedli vlastní zprávy?
Neúspěšných herců je více, ale jejich koníček zase není tak finančně náročný. Zatím jsem si v obchodních galeriích nevšiml nějakého specializovaného obchodu s divadelním vybavením. Jako, že by si dramatičtí umělci vydělávali na pozicích číšníků a všechno pak utráceli za domácí kulisy, táhla, reflektory či propadla.
Muzikantů je více než blondýnek a policistů, jednoduše proto, že hudba se dotýká každého z nás. Momentálně hledám člověka, personu, která by byla k hudbě totálně resistentní, prostě neměli by spolu vůbec žádný vztah, ale zatím jsem nikoho nenašel. Nadějně to vypadalo s Leošem Marešem, ale i tam je vztah alespoň jednosměrný – Leoš hudbu miluje!
Bude ještě třeba ujít kus cesty, aby si z nás přestali dělat srandu, případně aby nám to bylo jedno. Každý chce být aspoň trochu slyšet, ale problémy začínají už doma, kde jsou na naši produkci většinou alergičtí. Ono totiž nejde tolik o její kvalitu, jako o kvantitu. Woody Allen jednou řekl, že ošklivost je vlastně přehnaná krása:
Když člověk zazpívá pěknou píseň, shodneme se, že je krásná. Když ji ale bude zpívat stále dokola, za chvíli mu budeme chtít do krku narvat ponožku. Woody Allen
Proto je třeba se jednoho dne rozhodnout – chceme se hudbou živit, jako Leoš Mareš, který je vlastně muzikantem, hercem, moderátorem a kulturním antropologem v jednom (a dodávám, že až na toho muzikanta vynikajícím) nebo chceme, aby se hudba živila námi, ať už si pod tímto obratem přestavíte cokoli.
