Hudební kruh vás naučí improvizovat, ale hlavně se zbavit strachu z chyb

Lenka Mandoli se minulý víkend zúčastnila pražského workshopu Cyrila Kubiše Hudební kruh. Když na ni tento kurz vykouknul na internetu, napřed ji zaujalo, že se jedná o rozvoj improvizace. Nakonec se naučila a zažila mnohem víc. Jestli je podobná akce vhodná i pro vás, zjistíte z našeho krátkého rozhovoru.

Proč tě zaujala právě improvizace?

To je totiž umění, které mě fascinuje. Ať hrajete na jakýkoli nástroj, ať děláte divadlo či na trzích předvádíte řemeslo, tvoříte právě v ten daný okamžik. Nikdy jindy to nebude stejné. Je to opravdu magie okamžiku.

Říkáš „napřed mě zaujalo…“ Znamená to, že jsi tam pak našla i něco jiného?

Další oblast, se kterou má tento kurz pomoci, je zbavit se strachu z chyb, pocitu, že nejsem dost dobrá, strachu z odmítnutí ostatními spoluhráči, zkrátka uvědomění si sebe samého, co zrovna já do muziky můžu přinést. Když jsem to říkala svým kamarádům, tak se podivili – zrovna ty potřebuješ povzbudit? Ale mě se líbila obecně ta myšlenka – umíš něco zahrát, na jakékoli úrovni, tak do muziky patříš, jen si to uvědom a najdi svoji cestu. Jednoduše objevuj. Neboj se chyb, jsou přirozené, posunou tě dál.

Jak workshop probíhal?

Workshop byl dvoudenní. Přijelo nás devět muzikantů, z různých koutů republiky, s různými nástroji – klavíry, příčné a zobcové flétny, housle, ukulele, mandolína, perkuse. Konalo se to ve velmi pěkném prostředí v budově, kde se provozují kurzy osobního rozvoje. Přivítali nás dva lidé: Cyril, úžasný houslista a lektor, a jeho přítelkyně Alice. Hned na začátku nám sdělili: Cyril je tady proto, aby nás provedl muzikou a Alice proto, abychom se cítili šťastně. Obojí se povedlo na 100 %.

Pokud to byl kruh, znamená to, že kde byl začátek, tam byl i konec?

Postupně jsme ukázali, co se svým nástrojem dovedeme a Cyril to hned začal zakomponovávat do společného díla. Opisování not, vytváření rámce pro doprovod, sóla, zvuky, pauzy, stoptime. A s Alicí zábava – opět kruh – záčátek – konec. Vrátila jsem se do dětství, jako na táboře: udělej tohle a ostatní udělají tamto. Když to někdo poplete, je velmi veselo. Zkrátka uvolnění emocí.

Dělali jste i nehudební věci?

V poledne jsme šli společně vařit vegetariánské jídlo. Pro mě trošku nestandard. Mám celkem striktní dietu a tak si ostatní potraviny neodpírám – ani maso. A opět jsme u kruhu: jeden krájel cibuli, druhý rajčata, třetí cuketu, další míchal. A u vaření se probralo všechno. V podstatě nás to dalo dohromady. Začátek, konec a pokračujeme. Mimochodem, vegetariánské jídlo bylo skvělé! Odpoledne až do večera opět hraní, vytváření aranží a mezitím Alice se svým veselým a pohybovým programem. Druhý den se to opakovalo. Přidal se k nám úžasný perkusista Viktor, a to už teprve začínalo mít grády!

Jakou muziku jste vlastně hráli?

Byla to směska. Prolínaly se různé styly, od celtic přes španělské rytmy, flamengo a dórské módy až k relaxačním uklidňujícím pasážím. Cyril používal propracovaný systém barev a hudebních map, abychom věděli, co se kdy od nás očekává, co máme hrát. Nikdy by mě nenapadlo, že budu hrát podle barev…

Večer jste měli vystoupení, ale nebyl to obyčejný koncert….

Tak to byl zážitek ze všech největší. Hráli jsme jako živá hudba na Ecstatic dance. Nikdy dříve jsem o tom neslyšela. Účelem je tančit. Ecstatic dance má pár jednoduchých pravidel: bez drog a alkoholu, je zakázáno fotit a natáčet, nemluví se. Zkrátka vyjádření emocí pohybem, ať jste na tom pohybově jakkoli. Z pódia jsme viděli úžasné tanečníky, stejně jako lidi pohupující se do rytmu, každý, jak je mu to vlastní.

Jak dlouho jste hráli?

Naše performance trvala dvě hodiny, ale byly to opravdu dvě hodiny v kuse, pro nás, muzikanty i pro tanečníky. Myslím tím, že dvě hodiny v kuse jsme hráli bez jakéhokoli přerušení, ne, že by jedna skladba skončila a pak další začala. Mezi jednotlivými módy byly jakési spojovací pasáže. Ani se neptej, co na to říkaly moje prsty! Střídaly se rytmy rychlé, klidné, divoké, relaxační, u těch si třeba tanečníci lehli na zem a odpočívali, meditovali. Následně jsem je zase dostali na nohy dalším divokým rytmem. Končili jsme mantrou, jakousi indiánskou myšlenkou, kterou jsme zpívali dokola, až do úplného ztišení a uklidnění tanečníků. Tím vším nás provázel Cyril se svými barevnými palicemi, abychom se neztratili. Ne že by se mi to nestalo…

Kruh se uzavírá…

A jsme zase u kruhu. Na začátku i na konci akce si sedli tanečníci i hudebníci do kruhu a sdíleli své pocity. Přiznám se, že já nejsem člověk nastavený na relaxaci či meditaci, jsem na to asi příliš divoká. Ale toto spojení mělo opravdu kouzlo. Kouzlo souznění, kouzlo sdílení. Ničeho se nebojíme… Nebojíme se chyb, nebojíme se odsouzení, nebojíme se užívat si života!

Foto: Alice Nováková