Pärt, Bergman, Moby, Ashcroft, co mají společného?

Bergman se jmenuje Alan, nikoli Ingmar a Moby není Dick. Nebudu vás při neděli dlouho napínat – všichni mají něco společného s hudebním průmyslem, a všichni dnes slaví narozeniny. Všechno nejlepší!

Proč o nich píšu? Protože ani jednoho z nich neznám! Dobře, já jsem speciální případ, donedávna jsem si myslel, že LP je pouze zkratka pro „elpíčko“. Ale občas přeci jen nějakou novou píseň, zpěváka, zpěvačku, kapelu nebo trend zaregistruju.

Jde mi však o jednoduchou myšlenku. Na světě jsou milióny aktivních muzikantů profesionálů, kteří si většinou stěžují, že se pořádně neuživí. A pak je pár tisíc šťastlivců, kteří prorazili, a nemusí to být jen díky hudebnímu talentu.

Letos na Colours of Ostrava to přesně glosoval Jiří Krhut, jak se potkají dva muzikanti a jeden se ptá: ty jsi vydal nové cédečko, prodal jsi něco? A druhý říká: jo, auto, chalupu…

Znáte Černou labuť? Ne ten film! Knihu Nassima Nicholase Taleba! Krásně tam popisuje, proč je Madonna slavná, zatímco její nejmenované kolegyně prodávají… třeba hamburgery.

Vezměme osud Giaccoma, operního pěvce působícího koncem devatenáctého století, před vynálezem zvukového záznamu. Dejme tomu, že vystupuje v zapadlém městečku kdesi ve střední Itálii. Je zde v bezpečí před primadonami z milánské La Scaly a jiných velkých scén a ví, že na regionálních jevištích bude o jeho hlasivky vždy zájem. (Nassim Nicholas Taleb, Černá labuť)

Stejně jako holič musí být u kažého stříhání, zpěvák musí být u každého představení. Škálování, tedy replikovatelný záznam zatím neexistuje. Po jeho vynálezu, stejně jako u knihtisku, dojde k revoluci, která s sebou, podle Taleba, přináší i notný díl nespravedlnosti:

Možnost představení opakovaně reprodukovat znamená, že na svém laptopu mohu po celé hodiny poslouchat Rachmaninova preludia v podání Vladimira Horowitze (aniž by na tom cokoli změnila jeho smrt), místo abych naslouchal místnímu (a dosud žijícímu) ruskému exulantovi, který se tak musí spokojit s výukou nepříliš nadaných dětí za téměř minimální mzdu. Horowitz, ač je již po smrti, zbavuje nešťastného konkurenta slušné obživy. Já pak raději investuji necelých jedenáct dolarů do nahrávky Horowitze nebo Arthura Rubinsteina, než abych dal o dolar méně za album s neznámým (byť talentovaným) absolventem Juillardovy školy nebo Pražské konzervatoře. Zeptáte-li se mne, proč dávám přednost Horowitzovi, odpovím, že kvůli preciznosti, rytmu nebo procítěnému přednesu, i když nejspíš existuje spousta pianistů, o nichž jsem nikdy neslyšel a neuslyším – nedotáhli to na koncertní pódia, ale dost možná nehrají o nic hůře. (Nassim Nicholas Taleb, Černá labuť)

Nejbolestnější fór spočívá v tom, že škálování úspěšných interpretů/skladatelů/spisovatelů/podnikatelů jde do extrému, neboli Extrémova, jak říká Taleb. Není to tak, že Beatles mají 50 % a sto dalších náhodně vybraných skupin si rozdělí druhou polovinu zisku a pozornosti publika. Postavíme-li vedle sebe třeba i tisícovku náhodně vybraných skupin a Michaela Jacksona, bude mu patřit 99,9%. Ten zbyteček pro ostatní je v podstatě statistická chyba.

Možná i proto hudbu moc neposlouchám a největší radost mi dělá, když ji hraju. Sám, s náhodnými spoluhráči, s kapelou. Samozřejmě, že stejně jako existují vynikající šéfkuchaři, občas stojí za to poslechnout si nějaký výjimečný riff, sólo nebo hlas. Ale co by s námi udělalo, kdybychom se museli stravovat výhradně v michelinovských restauracích, bez výjimky!?!