Odstrašující příběh proroka domácího drnkání

Jako dítě jsem chodil do klavíru. Nebavilo mě to.

Tak jsem zkusil klasickou kytaru. Byla to dřina, ale něco jsem se naučil.

V patnácti jsem složil první píseň. Styděl jsem se zpívat, tak jsem si napsal verš o tom, že kdo se stydí zpívat, škodí jen sám sobě. Od té doby se nestydím, i když to není žádný Caruso.

Od osmnácti jsem občas vystoupil i na nějaké pódium, a s kolegou Davidem dokonce vyhrál Folkový výprodej ve Studénce. Dokonce dvakrát za sebou! S Liborem jsem pro změnu rockoval v metalové kapele.

Potom mě život přiměl pracovat a na kytaru jsem zanevřel. A myslím, že to nebylo jen kvůli práci, možná jsem cítil, že nejsem dost dobrý.

A tady leží zakopaný pes! Až když mi táhlo na padesát, zašel jsem konečně do sklepa, vynesl nahoru zaprášený odposlech a zapojil elektrickou kytaru. Pak jsem postupně přikupoval různé krabičky a najednou zase hraju. Hlavně sám pro sebe, ale občas i pro ostatní.

Je to jako s florbalem nebo fotbalem – je fajn si jednou týdně zahrát! Proto jsem založil tuto stránku, hlavně pro nás, kteří si už na něco hrají a zpívají, nebo pro vás, kteří teprve sbíráte odvahu.

Magazín Muzikanti co děláte vás nebude učit hrát, neřekne vám, jak se proslavit.

A jakože se Prorok jmenuju, chtěl bych být prorokem:

• hudby, kterou si můžeme zahrát jen tak pro radost
• hudby jako formy meditace či relaxace
• hudby jako cesty k sebepoznání

Jsem prorokem takového toho domácího drnkání. Nebo pravidelného hraní s kamarády v hospodě. Prošel jsem si cestu ze sklepa přes hudebniny až do přítomnosti, v níž si můžu jen tak nasadit sluchátka, vůbec nikoho v paneláku nerušit, a krásně si zajamovat s virtuálními muzikanty. A jednou týdně si jen tak hrajeme se skutečnou kapelou!