Jen pár dní, tolik času každý má od stvoření

Můj tatínek Karel Prorok miloval jazzový klavír, swing, dobrou hudbu. Osud ho nasměroval ke zcela jiné profesi – stavebnictví, ale muzika zůstala jeho celoživotní vášní, a to nejen pasivně, ale též aktivně. Hrával si sám doma i veřejně v nejrůznějších amatérských kapelách od vojny až do důchodu. Na začátku srpna letošního roku se ve věku 84 let definitivně přesunul do nebeského orchestru, kde si konečně zajamuje se svými vzory, včetně Errolla Garnera, jehož skladbu Misty mu během posledního rozhloučení tady na zemi zahráli Michal Žáček a Vlastík Šmída.

„Jen pár dní, tolik času každý má od stvoření,“ zpívá se v českém textu k baladě Misty. Karel Prorok prožil dlouhý, bohatý a krásný život. Ve své prozatím neveřejné knize vzpomínek, kterou má k dispozici rodina, píše, že „se v životě vůbec netrefil do svého ideálního životního plánu daného osobnostní identitou. Jsem vysloveně humanitní typ, který zmůže i technické věci, protože není blbý, ale nemůže je mít rád.“

„Takže celoživotně zbožňovaný jazzový klavír budu hrát snad v druhém životě, ale jen jako hobby!! Živit bych se tím nechtěl, ne tak kvůli náročnosti, jako spíše proto, že výsledky vlastní práce nemusí vždy být adekvátní věnovanému úsilí.“ (Karel Prorok)

Poslední rozloučení s tatínkem proběhlo ve velkém stylu za účasti třiceti nejbližších členů rodiny, přátel a muzikantů v pondělí 14. srpna v hotelu Freud na Ostravici. V červnu tohoto roku, ještě za plného zdraví mě tatínek na chodbě paneláku odchytil a nadšeně vyprávěl o koncertu světově proslulého saxofonisty Michala Žáčka, kterého poprosil, zdali by mu někdy v budoucnu nezahrál na rozloučenou.

Michal Žáček překvapivě neodmítnul, ale poprosil tatínka v žertu, jestli by svůj odchod mohl naplánovat na leden, únor, kdy mají muzikanti obecně méně práce. Tuto část kontraktu se bohužel naplnit nepodařilo, o to více mě ale překvapilo, když mi Michal vzal telefon, a okamžitě kývl, že samozřejmě přijede (den předtím koncertoval na Slovensku), a že sebou vezme i Vlastíka Šmídu, jenž shodou okolností tráví dovolenou v Beskydech. Prostě přesně tak se to mělo stát, a stálo to za to.

Vlastík mi po koncertu vyprávěl, že právě u písně Misty cítil podivné mrazení, jako kdyby se s Karlem propojili, on se s námi loučil, děkoval, stejně jako my děkovali jemu. Michal přidal ještě vzpomínku, jak se tatínka ptal, jestli na pohřbu bude osobně přítomen, a on prý přitakal, že rozhodně ano. Já tomu nejen věřím, protože celý náš vesmír je přece tvořen vlněním, ale taky jsem to cítil. Ostatně posuďte sami z nahrávky.