Biblická dohra páteční KytarovkyOstrava aneb Mojžíš zase vyváděl…
Muzikanti, kteří z páteční KytarovkyOstrava odešli před půlnoci, přišli o neskutečně kouzelný moment – noční hudební procesí do BarBaru.
V Radniční restauraci, která nás hostila od šesté hodiny odpolední, nejprve na zahrádce a poté uvnitř, už ztlumili světla, ale dlouho se neměli k tomu nás utnout.
A všichni se začali ptát, co teď. Tomáš Přeček, který celým večerem provázel, ještě se svou kytarou Rozárkou v ruce, začal přemýšlet, kam se vydáme dál. Všichni se na něj upínali, jako na přirozenou autoritu, vůdce. Připadal mi jako Mojžíš, když zavelel, že nás dovede do BarBaru, což je hudební klub vzdálený něco přes tisíc metrů.
Někdo z dvacetičlenného davu nejvěrnějších přívrženců si povzdechnul, že ještě nezazněla písnička, kterou si celý večer přál. Tomáš ji začal vybrnkávat, ostatní se přidali a začali dvouhlasně zpívat. A u toho jsme vyrazili na cestu.
A celých těch dvacet minut cesty všichni zpívali a Tomáš hrál a vedl zástupy k BarBaru. Písničku za písničkou. Zaznělo One of us, Znělka z policejní akademie, Stypkovy Růže…
A nikomu v celé noční Ostravě jsme nevadili. Lidi kolem se podiveně usmáli nebo na nás mávli. „Přece nám ti policajti nemůžou nic říct, když zpíváme jejich hymnu!“ říkali jsme si. Bylo to spontánní, nahodilé a opojné a byla v tom čistá radost a láska k hudbě.
BarBar už zavíral, ale když nás provozní spatřil, tak si pouze nahlas povzdechnul. Tomáš mu řekl, že pochopí, když už se mu nebude chtít obsluhovat a že si poradíme. Jak by ne, když o pár metrů vedle máme základnu: Studio & Bar 432 Hz.
Provozní nicméně řekl, ať jdeme dál, a ať to stojí za to. „Bude se hrát! Muzikanti na pódium a osazenstvo k usazení!“
„Ale my jsme všichni muzikanti!“ ozvalo se odněkud z naší skupiny. Tak jsme se zabydleli na zahrádce BarBaru. Odcházela jsem mezi prvními ve čtvrt na tři, tudíž dovyprávět vám to musí někdo další…
Titulní foto: Petr Karafiát
