Ze zoufalství vzal kytaru a začal hrát na ulici. Od té doby dělá jen muziku

G. F. George je pseudonym předního pražského buskera, který na ulici hraje více než deset let. Začalo to dramaticky – byl úplně dole, vzal kytaru a šel hrát ven. Šťastný konec se dostavil takřka okamžitě, protože od té doby už nedělá nic jiného než muziku. A vlastně to není ani žádný šťastný konec, spíše začátek!

Co pro tebe znamená hudba a co busking?

S hudbou se probouzím, s hudbou chodím spát, hudba mě provází celý den a nedokážu si představit, že by tomu bylo jinak, protože mě inspiruje, neustále díky ní objevuji něco nového a potom to převracím do svého tvoření. Busking s tím úzce souvisí, protože to je forma divadla, které mě bavi, a díky kterému se člověk o sobě dozví spoustu věcí.

Co musí mít busker jinak nebo navíc, ve srovnání s ostatními muzikanty, ať už profesionály nebo amatéry?

Nevím, jestli musí mít něco navíc, spíše jde o odhodlání udělat ten první krok, a jakmile se setká s příznivou odezvou, tak to člověka nakopne, alespoň mě se to tak stalo. Na ulici se člověk okamžitě dozví, jak vlastně jeho vystoupení na lidí působí. Možná musí mít busker trochu odvahy navíc, vyjít ven, ale potom se už veze – něco vydáváš a něco dostáváš zpátky, je to radost, okamžitý feedback z očí do očí. I negativní reakce jsou užitečné – začneš přemýšlet, jak se posunout, ale postupem času, jak na sobě pozoruju, negativní reakce ubývají, lidi si berou kontakty, zvou mě na další akce a to je to moc fajn.

Jak ses k buskingu dostal, jak dlouho ho děláš a jak si ho užíváš – je to více radost nebo práce, a dá se tím uživit?

Nevěřím moc na náhody, ale bylo to v okamžiku, kdy jsem byl psychicky i fyzicky úpně na dně, ze zoufalství jsem vzal kytaru a šel ven, prostě jsem už neměl co ztratit. A od té doby vlastně nedělám nic jiného než muziku a užívám si to do dneška, i když už to není tak intenzivní. V buskingu se pohybuju už méně, ale na ulici jdu vždycky rád. Přesně jak se ptáš, je to určitě více radost než práce. Někdy si z toho dělám legraci, že jdu do práce, protože i když je to výdělečná činnost, tak je to na prvním místě radost. A uživit se tím dá určitě, je to hezké živobytí, a je férové, protože člověk dostává peníze přímo od lidí. Když jdu na ulici, tak tam jdu s filozofií, že na mě nikdo není zvědavý, což je osvobozující, takže si hraju jen tak pro sebe a nezajímá mě, co tam lidí házejí, a jestli vůbec něco. Občas stačí, když zvednou palec, usmějou se… To je na buskingu nejkrásnější, když vyloudím, byť jedinému člověku úsměv na tváři nebo vidím úsměv v jeho očích, tak si říkám, že nejsem zbytečně na světě, že to má nějaký smysl.

A považuješ se tedy za muzikanta amatéra nebo profesionála?

Já opravdu nevím. Když mě něco žíví, tak je to asi profese. Úplně mezi tím nerozlišuju. Nejsem vystudovaný hudebník, nemám žádný papír, neumím zahrát z listu. U mě to je spíše o emocích, vždycky si vážím více autorství než precizní interpretace. Řekl bych, že jsem profesionální amatér.

Dělám takovou mapu buskingu v České republice, a začínám logicky Prahou – co bys na takovou pomyslnou mapu napsal?

Napříč všemi městy – dejte buskingu šanci, nezakazujte ho, represe nikdy ničemu nepomohly. Nebojte se buskingu, přináší do měst život!

Ještě prakticky, dokážeš odhadnout nějaká čísla – kolik je v Praze zhruba buskerů, kolik si tak za den mohou vydělat, průměrně, jaká jsou legislativní opatření…

Celkově se bude jednat o desítky lidí, v mém nejbližším okolí je to zhruba deset lidí, se kterými mám vztah, většinou hudebníci, kytara, housle, handpany. V rámci památkové zóny se nesmí hrát s nazvučením, kvůli čemu se někteří muzikanti stahují za tuto hranici. Pak je tady ještě rozdělení na pravý a levý břeh Vltavy, kdy na levém břehu se může hrát pouze v liché hodiny, a na pravém v sudé. Díky tomu vždy hodinu hrajeme a hodinu máme pauzu, což mi připadá rozumné jako pro obyvatele, tak pro muzikanty. Kolik si vyděláme je otázka na tělo, na kterou asi moc nechci odpovídat. Někdy je to víc, někdy míň, a o to je to hezčí, protože nikdy nevíte, co se semele. Já to mám tak, že na to už vlastně ani nemyslím. Hraju více než deset let, a už jsem se na to přestal soustředit. Jak už jsem řekl, uživit se tím dá a je to super živobytí.

Pouliční uměleckou veřejnou produkci ve formě akustické produkce lze provozovat na
místech nacházejících se na levém břehu Vltavy pouze v hodinách označených lichou
číslovkou, na pravém břehu Vltavy je možno tuto produkci provozovat pouze v hodinách
označených sudou číslovkou. (Základní pravidla buskingu – obecně závazná vyhláška Zastupitelstva hlavního města Prahy)

Jak vycházíš s policisty?

Myslím, že celkem dobře. Oni většinou nechodí jen tak a „nebuzerují“. Maximálně přijdou na základě upozornění, které musí řešit. Vyhlášku znám nazpaměť, takže si dokážu obhájit proč a jak, a co si můžu dovolit, a moje argumentace jim většinou stačí. Stěžovatelů bude vždycky dost, protože jsme ve městě. Město nikdy nebude ráj, kde zpívají jenom ptáci. Když jsem ještě byl v klubu pouličních umělců, chtěli jsme se účastnit jednání o legislativě, ale nikdo nás nikdy nikam nepřizval. Aktuální stav mi vyhovuje, hodina hraní, hodina pauza, a pokud to někdo nezakáže, tak budu spokojený.

A za ta léta, co hraješ, jaký okamžik byl nejsilnější, prostě, který se ti nejvíce zapsal do paměti?

Do smrti si budu pamatovat první vystoupení. To jsem vůbec nevěděl kam půjdu a co budu dělat. Nakonec jsem si sedl na Staré zámecké schody, a dodneška si vybavím, jak mi ve futrálu přistála první dvacetikoruna a já měl doslova slzy na krajíčku. V tu chvíli pro mě byla každá koruna neskutečný majland. V dalších dnech to bylo lepší a lepší. S čímž souvisí i druhý okamžik, protože když jsem tam po nějakém týdnu přišel, nebylo tam místo – byli tam jiní buskeři. Tak jsem si řekl, že se projdu a najdu něco jiného, až jsem došel k Lennonově zdi. Protože od dvanácti poslouchám Beatles, otevřel jsem pouzdro, a najednou přede mnou stáli tři Američani, jestli bych mohl zahrát Across the Universe. Do dneška mi připadá, že to byli tři apoštolové, kteří byli odněkud vyslaní, aby mi dali první tři dolary, které od té doby nosím v peněžence, a vím, že dokud tam budou, tak ta peněženka nikdy nebude prázdná.

Titulní foto: Kira Grófová