Písničkářství je nekončící terapie a cílem tvoření je radost, říká Otík Faldyna

Leckdo by se mohl ptát, proč se z jihu Čech táhnu do Slezska, abych tam zahrál tři čtyři písně v bohumínské K3? Dobrá otázka! Pokusím se odpovědět. Tento text píšu, abych se v tom sám trošku zorientoval.

Není to exhibicionismus 

Jako písničkář na cestě ke svým posluchačům, člověk musí překonat celou řadu nástrah. Když člověk sám sebe uzná jako tvůrce, přichází otázka, jak s tím naložit. Ok, píšu, tvořím, mažu se s tím vším. Ale co když z toho nikdy nic nebude? Co když nebudu vyprodávat haly? Největším nepřítelem je pak člověk sám sobě; pominu-li to, v jak debilní době (v tomto ohledu) žijeme. Každý totiž chce být “influenser” – ten co nas*** svou pravdu do chřtánu davům. 

Milí lidé na společné cestě

Minulý rok jsem přespával u Kuby Luptovce, skvělého zpěváka a hráče na kytaru a spoluprovozovatele Studia & baru 432 Hz. Letos mě pohostili milí lidé z uskupení Manželská Krize, Thea Glacová a David Sasín. Thea píše léta poezii, časem si ale uvědomila, že lidé daleko lépe reagují na písně, a tak začala básně zhudebňovat. Letos se jim s Davidem uskupení rozrostlo na pětičlenný soubor. Ptal jsem se, jak se to stane? Odpověď jsem nečekal: “Musíš uvěřit, že je tvá hudba dobrá; když se mi to podařilo, objevili se hudebníci.” Když jsem se ptal dál, zjistil jsem, že Theino prozření, že je písničkářka, přišlo teprve před třemi lety.

Co na to Lenka Dusilová? 

Nejtěžší v životě je vědět, co vlastně v životě chtít? Uvnitř každého hudebníka je pnutí. Chceš dělat hudbu, kterou budou lidé poslouchat. Chceš, aby to lidé znali, trénuješ, dáváš do toho úsilí. Kde je zdravá a rozumná hranice toho, o co je rozumné usilovat? Proto je velkou otázkou, kam až jít a jak moc se dřít? Thea se nechala slyšet, že byla na workshopu s Lenkou Dusilovou, která sdílela svou zkušenost. Ona dosáhla vrcholu, vyprodávala haly, měla spolupráce se spoustou slavných lidí. Po čase si ale uvědomila, že dělá muziku v jiném stylu než chce. Stáhla se a začala tvořit pro menší scénu. 

Co říci závěrem? 

Jak vidíte, duše písničkářova je mačkaná ze všech stran všemožnými tlaky. Dobou, lidmi, trendy. Touhou po přijetí nebo po slávě. Pro mě osobně je písničkářství nekončící terapie, kdy sám sebe znovu a znovu trochu lámu. Ale cítím, že s každým dalším koncertem je mi lépe, je to menší nerv a je to čím dál tím větší radost. A za co jsem opravdu vděčný, jsou přátelé, které na cestě potkávám – Marek Prorok, Thea Glacová, David Sasín nebo Kuba Luptovec. Díky za vás, co mě doprovázíte na cestě. Je to pro mě velmi cenné! 

Letos v Ostravě a Bohumíně jsem si mohl znovu uvědomit, že cílem tvoření by měla být radost. A to bez dalších nároků na cokoliv! Nikdo neví, co život přinese. Pokud si však něco přejeme (máme cíl), měli bychom si ho stanovit moudře, abychom se nedostali omylem někam úplně jinam.

Autor fotografií, včetně titulní: Otík Faldyna