Jan Šuška: písně mi občas přicházejí ve spánku

Honza Šuška se hudbou aktuálně neživí, je zaměstnaný jako technik, proto jsme se k rozhovoru mohli potkat až odpoledne po práci. Na druhou stranu letí poměrně velkou rychlostí po trajektorii, která míří do profesionálního tábora.

Citlivá duše, jako ta moje, ihned pozná, že hudba v něm doutná a vře jako v nevybuchlé sopce, a občas prostě musí ven. Ptám se ho, jak píše písničky, jestli má prvně slova nebo melodii, a odpověď mě úplně odrovná – tohle přesně jsem si vždycky přál zažít.

Honza Šuška spí, a někdy před probuzením se mu zdá nová píseň. Je krásná a on se ji v polospánku snaží naučit. Opakuje si ji a přehrává, často včetně klíčových veršů. Probudí se, až když si je úplně jistý, že ji umí.

K hudbě se Honza dostal jako řada z nás, v patnácti si pořídil první kytaru, která však měla jen jednu strunu. Zkoušel na ni Kabáty, a když později dokoupil chybějící struny, začal se učit i akordy.

Je hudebním samoukem, kromě půlroční epizody s hodinami zpěvu, kde se ale, podle svých slov, stejně nic nenaučil. Hrál v různých kapelách, a jeho písničky z tohoto období si může poslechnout na bandzone, ale v poslední době se vrátil sám k sobě a sólo kariéře. Protože je to jednodušší, říká. Sám na sebe je větší spoleh.

Vím, o čem mluví, protože když jsem po letech hraní s looperem a automatickým bubeníkem zakládal vlastní amatérskou kapelu, která do dneška nemá pořádné jméno, čekala mě v prvních měsících série omluvenek typu: „vím, že je to na poslední chvíli, ale…“

Honza Šuška má sám se sebou aktuálně dva projekty, jeden akustický a jeden elektro/industriálně/metalový.

Hudbě by se určitě chtěl věnovat naplno, ale tvrdá realita ho po čase vrátila zpátky na zem. Mým snem je mít vlastní studio, produkovat muzikantům písničky a alba, vyučovat hru na kytaru a zpěv, děti i dospělé, dělat koncerty, hrát ve velkých i malých klubech, říká.

Na Honzovi je vidět, že má skutečně „drive“, nejen proto, že do studia přijel na kole. Od podzimu 2020 pořádá ve Staré Aréně v Ostravě hudební čtvrtky, na kterých se vystřídala už pěkná porce muzikantů.

Kapela Manželská Krize si už dvakrát vyzkoušela pohostinnost a profesionální přístup Staré Arény během Honzových Hudebních čtvrtků a rozhodně tento pořad určený hudebníkům, básníkům či performerům doporučujeme! V Ostravě momentálně neprobíhají žádné podobné pořady typu Open mic, takže Aréna je v tomto ohledu jediná možnost, kde si můžete pódiové vystoupení vyzkoušet. My jsme vlastně u Honzy pořádali jeden z našich prvních koncertů, a i díky skvělé atmosféře, která celému prostoru vládne, se budeme v budoucnu určitě domlouvat na opakování. (Theodora Glacová)

A Stará Aréna, přestože má kapacitu do 30 diváků, už se stala pojmem po celé České republice. To Honzu těší nejvíc, když přijede pražská kapela zvučného jména, které nevadí, že bude hrát pro třicet lidí za honorář do klobouku. Důležitá je pro ně atmosféra místa a génius loci.

Honza Šuška je vděčný i za to, že může kolegy muzikanty pozorovat a učit se od nich. Škola hrou – napadá mě.

Jsem vlastně amatérský profesionální muzikant, dodává Honza po chvíli, aby mě ještě více zmátl. Nicméně vysvětlení dává logiku: Vše, co souvisí s hudbou, se snaží dělat profesionálně, ovšem chce si zachovat svobodu a nezávislost. Chce si vybírat, kde a co bude hrát, což by jako profesionál úplně nemohl.

Muzikanta amatéra nicméně chápe úplně jinak než já, čímž mimochodem dokumentuje svou profesionální ambici. Amatér je pro něj člověk, který se stydí hrát veřejně, a proto nevystupuje. Tím, že vystupuješ, zjistíš, co děláš špatně, ptáš se na zpětnou vazbu a postupně se stáváš profesionálem.

Pro mě je amatérem muzikant, který svou hudební produkci nestaví na ambici se prosadit. Hraje primárně kvůli hudbě, ať už veřejně nebo soukromě, ať už se proslaví nebo ne. Nemotivuje ho počet lajků na Facebooku (čili něco v budoucnu), ale to, co se děje tady a teď, když hudba vzniká.

Tady se naše vize opět potkávají. Pro Honzu Šušku je hudba radostí, flow, formou očisty mysli, prostě musí ven… A co by popřál muzikantům amatérům? Aby měli z muziky stejnou radost, kterou cítí on sám.

„Není důležité, co říkají ostatní. Hlavně ať se to líbí vám a ať v tom jsou emoce!“ uzavírá Honza Šuška.

Titulní fotografie: Barbora Myšáková