Když mu bylo 56, koupil si Paul Lucas první kytaru
Paul Lucas, rozený Novozélanďan, který se v dospělosti přestěhoval do australského Perthu. Hudba je pro něj vášní a láskou.
Odjakživa si při práci zpíval, ale první kytaru si koupil až před pěti lety. Dnes je jedním ze správců už téměř dvoutisícové Facebookové skupiny muzikantů amatérů. Pravidelně publikuje své amatérské nahrávky a aktivně komentuje výtvory ostatních.
Kytara v 56 letech, to je odvážný životní krok! Jak to s ní jde?
Já se skutečně nepovažuju ani za amatérského muzikanta. Na kytaru jsem se naučil tak pět akordů, a s tím si u většiny písní vystačím. Ale je skutečně vidět, ještě víc na ostatních, než na mě, jak nám naše skupin pomáhá růst. Když jsem poprvé slyšel od kamaráda, že se lidi nahrávají na mobil a sdílejí svou nahrávky, nechtěl jsem se ani připojit. Jsem silný introvert, takže už to samo o sobě je pro mě velkým pokrokem, že se nebojím nějakou píšničku nahrát a zveřejnit. Kromě toho se určitě zlepšujeme i hudebně. Dnes zahraju i věci, na které bych si dříve netroufl. Třeba písničku od Dona Henleyho The End of Innocence, a to mě neskutečně nabíjí.
A co tedy pro tebe (muzikanti amatéři si spolu tykají) znamená hudba?
Je to vášeň i láska. Hudba je formou komunikace. Kolikrát třeba poslouchám píseň v cizím jazyce, třeba ve vaší skupině Muzikanti co děláte, a přestože nerozumím ani jednomu slovu, vím, o čem píseň je, dokážu cítit její emoce. Písně k nám promlouvají, nesou poselství, řeknete si třeba – tohle bych chtěl slyšet na svatbě, a tohle na pohřbu.
Co tě přivedlo z Nového Zélandu do Austrálie?
Počasí. Žili jsme ve městě Invercarhill, což je snad nejjižněji položené město na světě. Vlhko, zima, deště, sníh, zemětřesení. V roce 1985 jsme se se ženou vydali na dovolenou do Australského Brisbane a rozhodli se, že se přestěhujeme do Austrálie, přestože nyní jsme vlastně na opačné straně kontinentu, v Perthu.
Existuje v Austrálii tradice společného hraní, že se prostě sejdou muzikanti amatéři a jen tak si zajamují.
Ano, sám jsem se takto scházel v minulosti s kolegy se zaměstnaní, byly tam asi čtyři kytary, harmonika, to jsem ještě sám nehrál, jen zpíval. Určitě by šlo zorganizovat nějakou skupinu i tady v Perthu, ale já se vážně nepovažuju za muzikanta, spíše za člověka, kterého baví používat hudební nástroje, takže k tomu ještě nemám odvahu, ale po pár letech cvičení, možná…
Společně jsme zkomponovali, nazpívali a natočili písničku „Hell fast rock’n’roll“, jak sis takovou spolupráci užíval? Já původně prosil jen o jazykovou korekturu, a ty jsi do toho dopsal novou melodickou linku a několik nových slok. Za mě to byla neskutečná zábava, sranda, a ke konci i trochu práce.
To pro mě byl naprosto nový zážitek, za který ještě jednou děkuju, a ilustruje mimochodem další hodnotu online skupiny muzikantů amatérů. Vznikají nová přátelství, potkáváš lidi, které bys jinak neměl nejmenší šanci potkat. A užijete si spolu spoustu srandy. Po té naší písničce jsem pokračoval na kreativní vlně, a napsal snad ještě pět šest dalších věcí.
Já jsem před naším rozhovorem opravdu netušil dvě věci, že umíš jen pět akordů, a že jsi začal hrát teprve před pěti lety…
Někdy to dobře kamufluju třeba zpěvěm, když mi chybí nějaký akord, ale každopádně jsem živoucím důkazem toho, že hudbu má smysl dělat v jakémkoli věku a s jakýmkoli nadáním či netalentem. Chce to možná trochu trpělivosti a pokory. Někdy třeba vezmu kytaru do ruky a vůbec mi to nezní. Druhý den zahraju to samé a najednou to zní parádně.
