Do komůrky na brambůrky s Jiřím Neduhou

Sedmdesátý devátý „recitálek“ Jiřího Neduhy. Dnes večer v ostravské Komůrce, kterou od roku 2022 provozuje Komorní scéna Aréna. Kdo je Jiří Neduha? Renesanční člověk, který v životě vyzkoušel snad všechno, kromě baletu. Básník, spisovatel, herec, muzikant, stavitel lodí…

Jak ses vlastně dostal k písničkám?

Protože mám takový tvůrčí výron. Celý život píšu. Zkoušel jsem povídky, básničky, které mi moc nešly, a když mi šly, tak je zase nikdo neposlouchal. Tak jsem se naučil aspoň tři akordy. Jak říká Leonard Cohen: ‚Naučil jsem se hrát na kytaru, aby lidi začali poslouchat moje básničky.‘“

Říká se, že jsi jediný ostravský disident, o tom jsme se bavili minule...

Já nejsem disident, pozor. Já jsem nepodepsal Chartu.

Dobrá, ale žil jsi svobodný život v nesvobodné době. Dnes jsi „ostravský“, protože sis v Ostravě našel ženu.

Ona je ze Znojma. Bydlel jsem na statku asi rok a půl u Moravských Budějovic. A brácha někde hrál na křtu za Znojmem. Vyzvezl mě autem, protože já jsem tam strádal — jen jsem skládal písničky, psal povídky, chodil maximálně na houby. Žil jsem jako poustevník. Přijeli jsme a byla tam tahle žena, která se rozvedla v Ostravě a starala se o matku ve Znojmě. Měla už velké děti. A kamarádi ji násilně přiměli jet ven. Tam jsme se seznámili. Nic víc. Ale vyměnili jsme si adresy. Pak jsem jí napsal, že přijedu do Znojma, protože to tam neznám — takový ten zmatený turista, který se neorientuje, nedomluví se. A že mi ukáže Znojmo. Ukázala mi Znojmo, a ještě mnohem víc!

To bylo v devadesátých letech. Před tím jsi ale emigroval do Kanady, jak se ti to povedlo?

Kamarád, který je teď ve Švédsku — a je to mimochodem Ostravák — Ivan Ježek, muzikant, mi sehnal zájezd kolem Černého moře přes Rusko. Jel jsem tedy — viděl jsem Jaltu, Oděsu, Soči, a potom Turecko. V Turecku jsem si vzal slovník a ponožky, a šel do toho. Byli jsme celkem tři, ale nevěděli jsme o sobě – neměl jsem odvahu se někomu svěřit.

To jste museli skočit do vody a plavat?

Myslel jsem, že budu muset plavat, ale nakonec to šlo i po souši. Byla to ruská loď, dávali na nás pozor, vzali nám doklady, všechno. Ale podařilo se mi proklouznout ven. Domluvený jsem nebyl s nikým; na to by si člověk netroufl. Až ve městě jsme zjistili, že jsme tři. Potkali jsme se, jak jsme tam bloumali. Čekali jsme do druhého dne, než loď odplula. Nevěděli jsme, jak nás Turci přijmou, jestli nás nevrátí. A byli jsme bez dokladů.

Z Turecka se ti podařilo dostat do Kanady, jaké byly začátky tam?

Po více než roce v Turecku se mi konečně podařilo vycestovat do Kanady. Začal jsem na pěti dolarech, skončil na třinácti. Ekonomicky to bylo dobré. Někdy jsem měl i tři práce, ale hodně jsem se naučil. Už jsem toho od té doby dost zapomněl. Dělal jsem písničky do šuplíku, pak jsem objevil Vráťu Brabence z Plastiků, tak jsem s ním hrával. A pak tam byl režisér Komárek, který vyhrál velkou soutěž v Torontu a dostal možnost udělat inscenaci kdekoliv na světě. Rozhodl se pro Kafku v Praze. Já v té inscenaci taky hrál, protože se to tady uvolnilo. Vrátil jsem se v listopadu 1992 a od té doby jsem převážně tady.

Ty jsi pracoval, ale umění se ti vždy prolínalo životem?

Dokonce jsem se dostal až do Višňového sadu v Národním divadle!

Moravskoslezském!

Ano, a pak se mi splnil  sen, protože jsem se v Porubě živil dětským autorským divadlem, napsal jsem třicet šest her pro děti. V Obvodním kulturním středisku byl sál a hrálo se pro školy. Dokonce jsem dostal zadání napsat hru pro „puberťáky“, což je asi nejnáročnější publikum. Ale zvládli to, protože můj hrdina na tom byl ještě hůř než oni, takže ho akceptovali.

V jakém smyslu „hůř“?

Hrál jsem profesora, který si vytvoří umělého člověka — Huga — aby dostal Nobelovu cenu. Popletený profesor mu „naleje do hlavy“ všechny informace. Uměl tři sta jazyků, všechno možné, akorát ne etiketu. První scéna byla o stolování, druhá o tramvaji, takhle by šlo udělat třeba devadesát scén, protože se pořád musel něco učit. A děti to bavilo, protože Hugo se choval hrozně. Měli jsme asi sto šedesát repríz. A pak to rozpustili, protože se změnila vládnoucí strana a ta konstatovala, že se to nevyplácí.

Hrál jsi v kapele Zpocený Voko…

Hráli jsme blues-rock, pětadvacet let, nejprve ve dvou, pak nás bylo i sedm.

Vydal jsi tři knihy povídek a jednu novelu, na čem pracuješ teď?

Píšu román. Před nedávnem jsem dokončil osmou verzi. Teď budu dělat korektury a zase to přepisovat. Až to bude podesáté, dám to někomu přečíst.

A román se jmenuje?

Ostrovní romance. Je to z Tasmánie. Tam jsem chtěl původně emigrovat, ale Kanada pro mě asi byla lepší.

Jak vidíš situaci ve světě, v politice? Co se děje v Rusku, na Ukrajině? Dotýká se tě to nějak? A Trump? Řešíš to? Politika, Babiš, Fiala?

Kdybych to mohl vyřešit, tak to asi vyřeším. Ale trápí mě to.

A co konkrétně?

No samozřejmě ta ruská invaze. To je fašismus první třídy. A Putin je car. Druhý Hitler. A pak ten Trump, když mu říká „Vladimíre“ a podává mu ruku… to je všechno takové zvrhlé. A já nezávidím nastupující generaci. Mohl bych říct: mně už je to jedno, je mi 76 let.

Kdybys to měl shrnout, máš pocit, že se věci mění k lepšímu nebo ne?

Podle mě tady fantasticky pracuje ruská propaganda. Náš národ se rozděluje! Jako se kdysi rozdělily kontinenty, tak se dnes rozdělují lidi. Někteří moji známí už nejsou moji známí, protože jsou na jiné straně barikády.

Je to dnes lepší než před revolucí?

Musíš mi dát chviličku, já to neumím říct jednou větou. Nechce se mi odpovídat přímo, protože to prostě nejde říct jednoduše. Takže: je to plus. Posunulo se to dopředu. Je to pozitivní. Ale zároveň je smutné, že to vlastně nikam nevede – v tom širším smyslu. To je osud lidstva: něco dokáže, a pak to samo zničí. Když to vezmu filozoficky.

Tomu se říká paradox tolerance. Demokracie je sebezničující, protože jsme tolerantní k těm, kteří ji chtějí zničit.

Když pustíš štiku z demokratických důvodů do rybníka, tak ti ho celý vyžere. Co zůstává napříč stoletími neměnné je nepoučitelnost lidstva.

Fotografie: Josef Jirásko