Vzpomínka na Jaroslava Jeronýma Neduhu v lednové Komůrce č. 81

Osmdesátý první recitál Jiřího Neduhy v ostravské Komůrce nebyl jen dalším večerem z dlouhé a poctivé řady. Byl věnován bratrově památce. Jaroslav Jeroným Neduha se narodil krátce po válce 7. srpna 1945 a zemřel 25. listopadu 2024.

Jaroslav Jeroným Neduha patřil k osobnostem, které se nevejdou do jednoduchých škatulek. Herec malých rolí, hudebník, autor, poutník. Takto ho líčí vlastní bratr v malém ohlédnutí:

Jaroslav Jeroným Neduha se narodil 7. srpna 1945 v České Lípě. Jeho ambiciózní matka se provdala za talentovaného skladatele a pianistu, ale kýžené slávy se nedožila. Po otci jí zůstali tři kluci, a když neměl prachy, popadl harmoniku a hrál za panáky po hospodách. Nejstarší Jaroslav vyrůstal u prarodičů v areálu motolské nemocnice. Vyučil se zámečníkem, po střední škole krátce studoval teologii na Husově československé bohoslovecké fakultě. Od roku 1967 byl angažován do několika filmů, získal svobodné povolání jako herec malých rolí a hudebník. Byl jedním z těch, kteří začali hraní Na Karlově mostě.

V letech 1968-1969 procestoval stopem Anglii, Dánsko a Benelux. V Londýně ho přijali na grafickou školu, jejíž studium ale kvůli srpnové okupaci Československa nezahájil. V roce 1974 založil skupinu Extempore, která vstoupila do povědomí zejména rockovou operetou „Milá čtyř viselců“, již se podařilo zahrát v roce 1977 v rámci festivalu Pražské jazzové dny v Lucerně. Poté se zvýšil zájem Státní bezpečnosti o členy skupiny.

Před šikanou StB se Jaroslav Neduha několikrát ukryl v bohnické psychiatrické léčebně. Vystřídal řadu povolání: byl správcem tenisových kurtů, míchal beton, vařil pivo, svařoval igelitové sáčky, byl skladníkem, pracoval ve sběrně apod. Krátce žil na pronajaté faře v Luštěnicích na Mladoboleslavsku, poblíž Milovic. Když mu roku 1983 hrozil osmiletý trest kvůli smyšlenému zneužívání nezletilých, kterého se nedopustil, rozhodl se k vystěhování do Rakouska. Ve Vídni nejprve pracoval pro starokatolickou církev, založil vídeňské Extempore, vystupoval ve filmu i v televizi.

Krátce po převratu v roce 1989 se do Československa vrátil. Vydal několik knih – např. „Antizpěvník“ nebo prózy „To, co se sem nehodí“ a „Boží mlýny“. Nakladatelství Galén vydalo jeho autobiografii Životaběh. Po návratu do vlasti byl Jaroslav Jeroným Neduha z vývoje v „novém“ Československu a posléze Česku poněkud zklamán. Takto ve vzpomínkové knize Životaběh líčil setkání po letech se známými z malostranských hospod: „Bylo to, jak jsem tušil. Žádné jiskření, hovory o knihách a muzice, tady pleskaly o podlahu hospodské žvásty vypitých hlav, slova vulgární, plytká, hloupá. Jenom o tom, kdo se kde a jak ožral, a jak mu bylo špatně… Později jsem potkal několik svých přátel, kteří spadli ještě hlouběji. Dlouholetý spoluhráč Mikuláš Chadima respektoval Jaroslavův talent a shrnul vše ve výstižnou větu: „Kdyby nebyl tak rozlítanej, tak by byl geniální.“

Jaroslav Jeroným Neduha zemřel 25. listopadu roku 2024. (Sepsal Jiří Neduha)

Duo neduo

Večer začal vystoupením Duo Neduo – Jiří Neduha a Daniela Beranová. Krátký, soustředěný set autorských písní, syrový underground bez zbytečných okras. Jiří Neduha je v Ostravě pojmem – a protože šlo o jeho 81. recitál, není třeba ho dlouze představovat.

Kdo chce jít víc do hloubky, může se podívat na rozhovor Do Komůrky na brambůrky s Jiřím Neduhou, který dává jeho tvorbě i životním postojům přesný rámec.

Zde ještě malé video ohlédnutí za aktuálním vystoupením:

Neduzi

Dalším vystoupením večera byli Neduzi – synové J. J. Neduhy Samuel Neduha a Martin Neduha. V komorním, akustickém setu zazněly převážně české písně, místy němčina.

Bratři Neduhové a jejich sestra Anna Marie se narodili ve Vídni, kam byl jejich otec J. J. Neduha vystěhován do exilu v roce 1983. Po roce 1989 si zakoupili starý statek v Meziříčku, kam se časem trvale přestěhovali. Ve Vídni sice navštěvovali českou školu, ale po návratu do vlasti byla jejich čeština pro spolužáky terčem posměchu. Nevymykali se pouze řečí, ale i přístupem, škola byla navíc v nevelkém městečku Želetava, kde nemohla pomoci žádná městská anonymita. Po bolavém dospívání si všichni tři sourozenci udělali maturitu a časem se přestěhovali do Prahy. Nejstarší Anna Marie je grafička, Martin, kovář, učí na AVU a Samuel je hercem ve Vinohradském divadle D21. Po otci měli velice blízko k hudbě, vytvořili si vlastní styl a zprvu zpívali výhradně německy. Po onemocnění otce hrál Martin místo něj na kytaru ve skupině Extempore. 

Oba jsou zároveň členy kapely Die Blaue Trottel Parade, česko-rakousko-slovensko-maďarského punk-kabaretního projektu fungujícího v současné sestavě od roku 2018. Temná poetika, písně v češtině i němčině, výrazné kostýmy a UV rekvizity. Trottelparade je groteskní, drsná i ironická – geneticky upravený andělíček, který nepřináší útěchu, ale nepohodlné zprávy o světě kolem nás.

Černá kočka

Závěr patřil jazz punkovým Černá kočka a byl opravdu nahlas. Současná sestava (zpěv Milan Srb, kytara Honza Klaina, basa Petr Kutáč, sax Pavel Prokop, bicí Lukáš Krejčí) je evidentně ve formě. Jak sami říkají: „Konečně ideální složení.“ A je to slyšet.

Punk nemusí být o mlácení čtyř akordů pořád dokola. Černá kočka hraje nahlas, tvrdě, ale sakra dobře. Rytmicky to šlape, věci mají hlavu i patu a aranže nejsou odfláknuté. Je bez pochyb, že Honzovy PRSky na pódiu nejsou pro parádu. Výsledek? Masivní zvuk, který má tlak i detaily. Punk’s not dead.

Recitálek Jiřího Neduhy č. 81 byl živý, hlučný, místy dojemný ale hlavně pravdivě silný.

Foto: Pavel Duroň