V rychlosti: Den první na Colours of Ostrava 2026 je za námi

„Muzikanti, co děláte, jste už na Colours?“ jasně, spousta z vás tady je! Známých tváří se totiž hned první den vyrojilo požehnaně. Úvodní den je za námi a moje osobní statistiky mluví jasně: v nohách mám poctivých 17 kilometrů a paměťové karty ve foťáku jsou nacpané k prasknutí. Upřímně, můj ukazováček na spoušti má za sebou takový trénink, že by mohl z fleku na olympiádu, a moje nohy aktuálně sepisují petici za pronájem golfového vozíku.

Počasí a davy v Dolních Vítkovicích

I když to ráno vypadalo všelijak a slušně pršelo, úvod Colours nemohl mít lepší načasování. Úderem startu se vyčasilo a po zbytek dne nám na ten industriální areál svítilo sluníčko. Co mě ale letos překvapilo, je ten obrovský dav lidí hned od prvního dne. 

Maraton mezi Rec a Full Moon Stage

Během dne jsem snad nejvíc času (zcela záměrně) strávil pobíháním mezi Rec Stage a Full Moon stage. Tyhle scény jsou fantastickým prostorem pro mladé, začínající nebo ne úplně známé kapely, takže mě to k nim zkrátka přirozeně táhlo nejvíc. I letos tam byla k vidění spousta naprosto úžasných a hudebně zajímavých talentů, o kterých se podrobněji rozepíšu v pozdějším souhrnném článku. Obrovskou výhodou a štěstím je, že tyto dvě stage naštěstí nejsou od sebe nijak daleko. Rozhodně doporučuji tyto stage navštívit, i když vám jména v programu nic neříkají.

A když už pobíhám s foťákem po těch komornějších scénách, milerád tady udělám jednu zcela neplacenou reklamu Muziker zóně. Ve středu tu totiž zahráli Ondra Ruml a Bára Kanyzová a obě ta vystoupení byla naprostá pecka. Zásadní podíl na tom měl ten fantastický detail, že publikum a účinkující od sebe dělily centimetry. Hrálo se v podstatě tělo na tělo, oběma to neskutečně sedlo a vytvořilo to přesně tu vzácnou, intimní atmosféru, kterou na tomto obřím festivalu občas zoufale potřebujete zažít. Velké díky Muzikeru, děláte to skvěle.

Hlavní problém Colours?

Pokud se na festival chystáte poprvé, nebo o tom teprve uvažujete, mám pro vás jednu prověřenou radu od někoho, kdo už sem jezdí dlouho. S každým dalším ročníkem se mi znovu a znovu potvrzuje jeden dlouhodobě známý fakt: hlavním „problémem“ Colours of Ostrava je, že program je až moc obsáhlý. Je tak neskutečně nabitý, že ať se snažíte sebevíc, prostě se musíte smířit s tím, že neuvidíte všechno. Fyzika se oklamat nedá a teleport mezi stagemi zatím nevynalezli (i když bych za něj teď platil zlatem).

Závěr dne: Twenty One Pilots

Zlatý hřeb večera obstarali Twenty One Pilots. Přiznám se bez mučení – nejsem úplně jejich cílovka a šel jsem tam spíš ze zvědavosti. Ale to, co na pódiu předvedli, byla naprosto úžasná show a hudební představení. Obrovským bonusem byl moment, kdy zazněla coververze Seven Nation Army od The White Stripes, kterou naprosto stylově uvedl záznam samotného Jacka Whita.

A co teď? Pár fotek a hurá zpět do davu!

Tento článek je vážně jen taková rychlovka z prvního dne, protože čas hraje proti mně. Hodím vám sem teď jen pár kousků na ochutnávku. Větší popis, rozsáhlou galerii a podrobnější report sepíšu v klidu až po Colours. Až si dojmy trochu sednou a moje hlava se přestane točit jako buben pračky nastavené na ždímání.

Den druhý totiž klepe na dveře! Nabíjím baterky, mažu paměťové karty a jdu si promasírovat chodidla a psychicky se připravit na další maraton.

Za chvíli vyrážím, tak na viděnou na Colours!