V rychlosti: Čtvrtý a poslední den Colours of Ostrava 2026 je za námi

Páteční průtrž mračen po sobě zanechala v industriálním areálu několik obrovských kaluží. Zvlášť před Steel stage to vypadalo jako menší rybník, což okamžitě ocenily děti v gumácích. Sobota nás naštěstí ušetřila dalších extrémů. Spadlo sice pár kapek, ale to bylo ještě v době, kdy se areál teprve probouzel a plnil. Poslední festivalový den je už tradičně dnem, kdy mají senioři vstup zdarma, což vytvořilo naprosto fantastický a unikátní generační mix pod pódii.

Od kyperského alt-popu po dojemný sbor seniorek

Můj hudební sprint odstartoval na Full Moon Stage, kde to jako první rozbalila kyperská umělkyně vystupující pod jménem Della. Letos v lednu mimochodem získala jako vůbec první interpretka z Kypru prestižní ocenění Music Moves Europe Award a její alternativní pop rock byl skvělým, lehce melancholickým probuzením do posledního dne.

Když už jsme u Full Moon Stage, musím si tu dovolit jednu malou osobní odbočku. Celé čtyři dny jsem tu totiž v první řadě před pódiem potkával jednu a tu samou mladou fanynku. Takže tě tímto na dálku zdravím! A jestli k tobě náhodou tenhle článek doputuje, určitě se mi ozvi na pavel.duron@gmail.com. Moc rád bych s tebou udělal rozhovor o tom, jak sis ty letošní Colours vlastně užila, co tě z celého programu nejvíc bavilo a jak jsi ten festivalový maraton z té první linie pod pódiem prožívala.

U Steel Stage bylo na Pokáče úplně plno. Když jsem se rozhlížel po tom obřím davu, říkal jsem si, jestli tenhle písničkář na začátku kariéry vůbec tušil, že jeho hlavní a nejoddanější cílovkou budou jednou právě děti. Mezi nimi mimochodem hned pod pódiem nechyběla ani moje dcera Anežka. Děti si tu celkově koncert užívaly nadšeným tancem v kalužích, které zbyly po pátečním dešti. Věkové rozpětí publika tu bylo obrovské. Na jedné straně děti v gumácích a hned vedle nich starší generace, která využila sobotní volný vstup pro seniory.

Hned nato mě kroky zavedly k T-Mobile Stage na naprosto unikátní a dojemné spojení. Václav Havelka tu vystoupil se sborem seniorek a na pódiu se k nim na pár písní přidala i Kateřina Marie Tichá. Vrcholem pro mě byla chvíle, kdy tenhle sympatický sbor spustil legendární pecku Rockin‘ in the Free World od Neila Younga. Zvlášť vtipné je, když si uvědomíte, že tenhle slavný rocker je vlastně generačním vrstevníkem těch skvělých dam na pódiu!

Japonská smršť a kapela z newyorského billboardu

Českou spořitelna Stage pak otevírali japonští divočáci Turtle Island a byla to naprostá smršť. Tohle je prostě úplně šílená kapela a přesně ten typ hudebního zjevení, které dělá Colours těmi pravými Colours! Svým naturelem sem absolutně patří a jejich neskutečná živelnost dokáže spolehlivě strhnout festivalové návštěvníky. V předních řadách úplně zaplněného prostoru pod pódiem společně s kapelou řádili jako utržení ze řetězu nejen jejich skalní fanoušci.

Na Rec Stage pak přišlo zjevení jménem Kaya. Této nesmírně talentované dark-popové zpěvačce je teprve devatenáct. V rámci kampaně Spotify Equal se díky singlu I Think I Don’t Understand objevila až na obří billboardové ploše na newyorském Times Square a její výkon v Ostravě tomu naprosto odpovídal. Její tvorba je skvěle nihilistická, používá parádní mix elektroniky s živými nástroji, precizní bicí a má naprosto úžasný hlas. Pod pódiem bylo totálně narváno a během koncertu přicházeli další a další lidé, až si ti poslední prostě už neměli kam stoupnout.

Mezinárodní koktejl a glamrock na konstrukcích

Další zastávkou byla opět Full Moon Stage a mezinárodní sestava Ari Tsugi. Rozprostřeli se od Tokia po Glasgow, skrz Londýn, Vilnius, Paříž, Marseille až do Bratislavy a přivezli s sebou žánrový koktejl. Umně v něm kombinují sambu, jazz, psychedelický rock i japonskou populární hudbu. Na začátku jejich setu sice trochu pršelo, tak se do zvuků fender piana pod pódiem vlnili lidé v pláštěnkách. Mělo to své kouzlo.

Na stejné scéně pak vystoupila i partička Klawo. Tito Poláci s obrovskou lehkostí a grácií kombinují jazz, funk a fúzi.

Odskočil jsem si zpět na Rec Stage, kde úřadovali glamrockoví The Creaks. Jsou to pražští mladíci utržení ze řetězu, kteří nezapřou, že u nich doma hodně hrají The Cure. Zpívají anglicky, jsou pomalovaní a dělají prostě show. Zpěvák během představení neváhal a šplhal rovnou po konstrukci stage, aby pak na konci do publika rozdal kytky.

Slovenská jistota, rockový cimbál i boj za práva

Pak už jsem běžel na T-Mobile Stage, kde to rozjela ostřílená kapela ze Slovenska, IMT Smile. Frontman Ivan Tásler s kapelou fungují už od devadesátek. Pod pódiem se sešla spousta oddaných fanoušků, kteří si s nimi od plic zazpívali jejich největší hity.

Po IMT Smile jsem potřeboval trochu zvolnit, a tak jsem vyrazil na nizozemské sesterské duo Sarah Julia. Tyhle dvě talentované hudebnice (které mimochodem scénu dobývají svým uhrančivým a nesmírně křehkým indie-folkem) hrály přesně ve chvíli, kdy slunce začalo pomalu padat za obzor. A upřímně, k jejich žánru, který je plný dokonalých vokálních harmonií, intimity a melancholie, si prostě nešlo přát lepší kulisu. Jejich vystoupení v kombinaci se zlatavým světlem zapadajícího slunce v industriálním areálu vytvořilo magickou a uklidňující atmosféru.

Zpátky na Full Moon Stage to ovládl slovenský projekt Meowlau se svým zadumaným indie, které zpívají ve slovenštině. Bylo to zatraceně dobré a uhrančivé. V hledišti jsem zahlédl hlouček muzikantů. Mohli jste tam potkat třeba Pavla Sotorniaka z Bandjeez, písničkáře Frantu Kuču nebo Toma Reitera z projektu Na Značky.

O docela netradiční experiment se na Rec Stage postaral Jan Klubus, který se rozhodl spojit klasický cimbál s rockovou kapelou. Vždycky je fajn vidět snahu vytrhnout tradiční nástroj z moravského sklípku a dát mu úplně nový hudební kontext. Jen je možná trochu škoda, že tohle propojení působilo chvílemi dost prvoplánově a nešlo víc do hloubky. Na druhou stranu, jako taková zábavná festivalová oddechovka si to své posluchače našlo.

Program na Full Moon Stage pro mě zakončila Luisa Almaguer. Mexická zpěvačka a zároveň bojovnice za práva trans lidí hned na úvod vyprávěla, jak extrémně těžký je život trans komunity v Mexiku.

Zastávka na Rec Stage mě pak ještě zavedla na Daltonists. Tohle fantastické polské trio předvedlo instrumentální divočinu a jazzovou psychedelii absolutně utrženou ze řetězu.

Finále

O finále čtvrtého dne i celého festivalu se na hlavní stagi postaral Teddy Swims. Tenhle potetovaný chlapík z Georgie, který se z natáčení coverů na YouTube prodral až na vrcholy hitparád s hitem Lose Control, naživo předvedl poctivou show. Servíroval davu mix R&B, soulu a popu a navíc všem ukázal, že se za své „coverové“ kořeny vůbec nestydí, když si s kapelou střihl legendární pecku Jump od Van Halen. Byla to skvělá tečka za celým ročníkem.

Letošní Colours of Ostrava jsou definitivně za námi. Tyhle čtyři články berte spíš jako takový rychlý, za pochodu psaný deník z mého festivalového pobíhání mezi pódii. Teď na chvíli vydechnu a hned se vrhnu na procházení té spousty fotek, které jsem za uplynulé dny pořídil. Jakmile se tou hromadou prokoušu, pokusím se sepsat ucelenější a konkrétnější dojmy z celého festivalu, přidám podrobnější postřehy k jednotlivým kapelám a samozřejmě připojím i velkou fotogalerii.

Díky, že jste tenhle hudební maraton sledovali se mnou, a u velkého fotoreportu brzy na viděnou!